Eutanázie II. - v USA a ve světě

Autor: Vojtěch Schlesinger, 14.11.2010 12:35

V druhé části diskuze o eutanázie si naši pozornost zaslouží zkoumání vývoje v USA. Jedná se o rozšíření předchozího dílo o některé další aspekty.

Eutanazie v USA, ve světě

Vojtěch Schlesinger
Pro potřeby kurzu 2PL303, 9.1.2009

Asi jsme všichni slovo eutanazie (z řečtiny eu – dobře, thanasos – smrt) už nějakým způsobem zaregistrovali, ale přece jen se hodí jeho význam připomenout. Veškeré dostupné prameny se v definici shodují, jedná se o usmrcení na žádost. Eutanazie je moderním problémem, který se dotýká nás všech. S postupujícím časem se zdá, že eutanazii přibývají příznivci. To, co bylo před několika staletími považováno za nepřípustné, je dnes v některých státech povoleno. V této práci se pokusím schrnout historii eutanazie, uvést aspekty, které jsou pro eutanazii podstatné, ale taky zhodnotit současný přístup k této problematice a její praktikování v USA, ale i ve světě.

Dovolte mi citovat Hippokrata, jehož slova si připomíná každý lékař v přísaze a dají se považovat za kodex tohoto povolání:

„Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k potratu.“

Právě na těchto slovech se dá pozorovat ohromný vývoj nejen doktorského povolání, ale celé naší civilizace. Nejen že originální text obsahoval zákaz potratů, stejně tak i zákaz přímé i nepřímé eutanazie. V dnešní době by jste právě tyto problematické pasáže v některých moderních úpravách přísahy hledali marně.

Zpravidla rozlišujeme několik forem eutanazie – přímá (aktivní) a nepřímá (pasivní). Přímá eutanazie je usmrcení na vlastní žádost nemocného, nejčastěji podáním nějaké usmrcující látky. Naproti tomu nepřímá eutanazie („nechat zemřít“) se zcela jistě vyskytuje daleko častěji. Jedná se o omezení, nebo ukončení léčby, což může často vést ke smrti. Právě volba svobodně odmítnou léčbu je zakotvená i v „Konvenci Rady Evropy o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny“, tzv. Bioetická konvence, která byla uzavřená v roce 1996 a podepsána mnoha státy: „… zásah zásah do sféry zdraví nesmí být proveden bez potřebného informování osoby, která jej podstupuje, a bez jejího souhlasu.“ [1, str. 18]

Z náboženského hlediska je jakékoliv usmrcení, byť by mělo ušlechtilý záměr, nemožné, neboť člověk vzešel od Boha a jen Bůh může o jeho osudu rozhodovat. Nikdo, ani člověk sám, nemá právo si vzít život. Možná, že tyto argumenty jsou hlavně pro ateisty prázdnými slovy, nedá se ovšem upřít, že stále mají váhu pro velkou část populace, nehledě na to, že naše (i ta americká) kultura je přímo, ať chceme, nebo ne, s křesťanstvím již pár tisíc let spojena.

„Přímá eutanazie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Je mravně nepřijatelná. Stejně tak nějaký zákrok nebo opomenutí, které samo od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož člověk může v dobré vůli upadnout, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit.“ [2, článek o 5. přikázání, paragraf 2277]

Papež Jan Pavel II rozlišuje ve své encyklice Evangelium vitae (z roku 1995) mezi aktivní a pasivní eutanazií, ale také i terepeutickou horlivostí: „Od eutanazie je třeba odlišit rozhodnutí, kterým se odmítá tzv. „vehementní terapie“, totiž takové léčebné postupy, které již neodpovídají stavu nemocného, protože nejsou úměrné dosažitelným výsledkům, nebo dokonce jsou zátěží pro nemocného i jeho rodinu. V těchto případech, kdy již nastává ohlášená smrt a nelze se jí vyhnout, lze v souladu se svědomím učinit rozhodnutí odmítnout léčení, které nedokáže způsobit nic jiného, než prodloužení omezeného a bolesti plného života, ovšem při zachování náležité péče, která v podobných případech nemocnému přísluší.“ [3, č. 65]

U nemocných, kteří si přejí vykonat eutanazii je hnacím motorem nejčastěji bolest, strach z neznáma, či obecně strach z dlouhého a pomalého umírání. Velice významným faktorem je však i pocit tzv. sociální smrti, kdy může nemocný nabýt dojmu, že je na obtíž. Tyto problémy se snaží řešit paliativní medicína – medicína zmírňující bolesti. Zde však nelze opomenout to, že se často lékaři soustředí jen na mírnění bolesti. Zbývají však zde i další aspekty, jak uvádí Prof. ThDr. Günter Virt ve své knize Žít až do konce: „Zvláště důležité je neopouštět pacienta s jeho otázkami a úzkostmi, ale otevřeně a pravdivě s ním komunikovat o všem, co má na srdci. Právě tak je důležité mít na zřeteli nejen psychické, sociální a duchovní potřeby pacienta, ale i jeho rodinných příslušníků.“ [1, str. 37]

V antice se význam sledovaného termínu pohyboval mezi poklidnou smrtí, považovanou za „krásnou“, a sebevraždou. Lze tím chápat jak klidnou a relativně bezbolestnou smrt, ale i tak čestnou smrt na bitivním poli. [1, str. 14]

Problematika eutanazie si chvíli odpočinula, a to až do 17. stol., kdy v díle pojednávajícím o důstojnosti a pokroku věd (z roku 1605 anglického filozofa Francise Bacona (1561–1626), zmiňuje eutanazii jako bezbolestnou, šťastnou a snadnou smrt. Tím však nemyslel jen lékařské postupy, ale i vnitřní přípravu člověka na vlastní smrt. Právě zde asi má kořeny na tělo i duši zaměřená pomoc při umírání, která ze smrti učiní „dobrou“.

Zephanian Swift (později se stal nejvyšším soudcem za Connecticut) na začátku 19.století prohlásil: „Pokud někdo nabádá druhého k sebevraždě, a ten druhý se na základě této rady zabije, je takový rádce vinný z vraždy jako z principu.“ Vůbec pokud jde o USA, nejstarší zákon, který zakazoval eutanazii byl přijat v New Yorku v roce 1828. Mnoho dalších států následovalo a toto období se dá považovat za všeobecně odmítavé vůči asistované sebevraždě.

Stejně trestné se považovalo i přesvědčení k sebevraždě u na smrt odsouzených věznů. Nehrálo zde roli, zda váš život byl téměř u konce, ke každému osudu se přistupovalo stejně jako u zdravých lidí na pokraji blaha. (Blackburn v. State, 23 Ohio St. 146, 163 (1872)).

Historie eutanazie ve smyslu smrti ze soucitu je ale poměrně krátká, její počátek lze spatřovat v roce 1895, kdy v Německu vyšla Jorstova kniha Právo zemřít. V roce 1920 byla vydána publikace, která na rozdíl od předchozí byla úspěšně přijata, s názvem Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden od německého právníka Karla Bindinga a lékaře Alfreda Hocha, která v následujících letech dobře posloužila i v plánech Hitlerovského Německa v rámci programu rasové čistoty. Lékaři, pracující v žoldu fašistů tak běžně usmrcovali psychicky, či fyzicky postižené jedince, neušetřili ani děti. Ještě před válkou se častěji objevovaly hlasy volající pro zavedení eutanazie, právě hlavně díky eugenickému hnutí.

Po válce na čas hlasy pro zavedení eutanazie utichly. Když Jack Kevorkian (ročník 1928), proslulá a kontroverzní postava eutanazie v USA (mimochodem jeho rodiče odešli z Arménie, aby se vyhnuli genocidě), v roce 1958 publikoval v Americkém patologickém časopise stať o změnách, ke kterým dochází v lidském oku v okamžiku smrti, vysloužil si už tehdy od svých kolegů přezdívku Dr. Smrt. To ještě nikdo netušil, co se stane o několik desítek let později. Kevorkian byl fascinovám smrtí. Společnost však ještě nebyla připravena jeho radikálnější názory přijmout. Jednou se rozjel do nejbližší věznice, kde byli odsouzení k smrti a žádal je o svolení k experimentům během popravy. Jeden vězeň dokonce souhlasil. Kevorkian se pak snažil obhájit svůj odborný text, v němž dokládal, že každý člověk, který je odsouzený k neodkladné smrti, by měl mít právo souhlasit s experimenty, jež by mohly přinést řadu důležitých poznatků. Text nebyl nikde přijat, dokonce ho kvůli jeho přečtení vyhodili z univerzity. To ho nezlomilo a pokračoval v dalších experimentech. Na Kevorkianovi je typické, že častokrát se snažil z defacto mrtvých lidí něco získat, dát jejich smrti význam a vznešenost. Buď orgány, zajímavý experiment, nebo i krev – začal se věnovat možnostem transfúze krve z mrtvého do živého těla. Nejprve pouze čerpal krev z čerstvě dovezených mrtvých těl a skladoval ji pro prozdější použití. Posléze vyzkoušel i přečerpání krve z mrtvého těla, do svého asistenta. Pokus byl úspěšný, Kevorkian na toto téma napsal další odborné studie, dokonce navrhuje Pentagonu použít jeho poznatky ve válce – transfúze by mohly být prováděny přímo na bojišt od padlých k raněným. Tento nápad ale nebyl přijat.

Kevorkian začal se svými experimenty s umírajícími či mrtvými v nepříznivé době, ještě bylo příliš brzy po válce a tato témata byla ve veřejné diskuzi tabu. S generačním vývojem, posilováním osobním svobody a budování společnosti, která se zprostila závislosti na Bohu, toto téma opět ožívá. Zhruba v šedesátých letech začala v USA sílit diskuze o dobrovolné eutanázii. Kromě Kevorkiana se angažoval anglický profesor Glanville Williams (The Sanctity of Life and the Criminal Law 1957) nebo americký profesor Joseph Fletcher, který se později angažoval v mnoha hnutích – mezi roky 1974 a 1976 byl prezidentem Euthanasia Society of America (později přejmenovaná na Society for the Right to Die), také byl členem American Eugenics Society a the Association for Voluntary Sterilization.

Pravé rozvášnění diskuze přinesl až případ Ann Quinlanové v polovině sedmdesátých let, která díky alkoholu a prášcích Valia skončila v bezvědomí, ve stavu, kterému se říká trvalý vegetativní stav. Pacient prakticky nemá šanci, že by se z kóma někdy probudil, případně později vedl normální život. Rodina jednadvacetileté Ann se po pár měsících rozhodla nechat dceru odpojit od přístrojů, které ji zajišťovaly život. Nemocnice samozřejmě odmítla, nicméně soud v New Jersey žadatelům vyhověl. K údivu všech Ann i po odpojení od přístrojů dýchala sama a zemřela až po devíti letech na zápal plic. Její stav byl ale během celé doby stejný a následná pitva prokázala, že vzhledem k poškození mozku to ani jinak nešlo. Tento případ se řadí jako příklad pasivní eutanazie.

V roce 1987 se vrací v USA na scénu Jack Kevorkian, který si dal do detroitských novin inzerát: „Poradenství ve smrti. Je někdo z vaší rodiny nevyléčitelně nemocný? Přeje si důstojně zemřít? Volejte lékaře konzultanta.“. Jeho myšlenka však byla širší. Propagoval odborné kliniky, které by poskytly umírajícím lidem potřebné zázemí a zárověn by zde docházelo k experimentům, případně k odebírání orgánů pro dárcovské účely. Lidé by zde tak mohli umírat plánovaně, bezbolestně, případně by mohli být dále prospěšnými pro nemocné. Inzerátu si všimla i média, což přineslo Kevorkianovi potřebný věhlas. Ze starých součástek posbíraných v garáži sestrojil smrtící stroj Thanatron, který byl vybaven elektromotorem, několika magnety a převody. Baňkami s jedy mohl pacientovi posloužit k vykonání asistované sebevraždy, Kevorkian jen vše připravil, samotné „zmáčknutí knoflíku“ bylo na pacientovi. Podle Kevorkianova právnika pomohl doktor zemřít celkem sto třiceti pacientům. Samozřejmě byl soudně stíhán, ale vždy byl zprostěn viny. Jelikož mu byla odebrána lékařská licence, neměl přístup k jedům, proto sestrojil novou verzi smrtícího přístroje zvaný Mercitron, který využíval plyn. Osudným se mu stal čin z listopadu 1998, kdy sám aplikoval smrtící injekci Thomasi Youkovi. Měl jeho písemný souhlas a celou akci natáčel na video a posléze poskytl televiznímu pořadu 60 minut. Kevorkian tímto činem chtěl zburcovat veřejnost a soudy. Buď ho odsoudí nebo zlegalizují. Zastavily ho – bylo mu prokázáno, že spáchal přímé zabití, jelikož Thomas Youk by nebyl schopen se zabít sám. Za vraždu druhého stupně měl jít na 25 let do vězení. Díky dobrému chování z toho nakonec bylo let osm.

V roce 1994 byl v Oregonu schválen voliči zákon Death with Dignity Act, který povoluje lékařům napomáhat s asistovanou sebevraždou pacientů, kteří jsou nevyléčitelně nemocní a mají zhruba posledních šest měsíců života. Oregon se tak stal prvním státem v USA, který eutanázii povolil. Fakticky až od roku 1998, kdy zákon potvrdil soud. V následujích letech zde bylo několik snah o zrušení zákona, např. i Bushovou administrativou skrze případ Gonzales v. Oregon a zákon o regulaci nebezpečných látek, ale nebyly úspěšné.

Každý rok jsou vydávány státem Oregon výroční zprávy (http://oregon­.gov/…-index.shtml), které sumarizují využívání eutanazie. Plyne z nich, že mezi roky 1998–2007 využilo zákona 341 pacientů. Více využívají eutanazii muži než ženy, nejčastěji mezi 75–84 lety a nejčastější chorobou, při které pacient volí smrt jsou různé formy rakoviny. Nejčastěji je k tomu vede ztráta autonomie, důstojnosti a taky nemožnost užívat si života [8].

Obrázek 1 – Počty předepsaných receptů a smrtí 1998–2007 ve státě Oregon

Asi posledním velkým případem v USA byl osud Terri Schiavo, která se od roku 1990 nacházela ve vegatativním stavu. Po vleklých soudních pří jí bylo nakonec po patnácti letech dovoleno zemřít hladem (fakticky vyjmutím tuby, která zajišťovala příjem potravy).

Přelomové je i schválení oregonského modelu eutanazie ve státě Washington v roce 2008. Voliči 58% odsouhlasili tzv. snažení Washington Initiative 1000.

V současné době se v Evropě eutanazie praktikuje v Nizozemí (fakticky až od roku 2001), v Belgii a ve Švýcarsku.

Právě Holandsko se dá označit z mnoha aspektů za velice tolerantní vůči právům jednotlivce. V roce 1973 byl totiž v jistém soudním procesu odsouzen lékař podle platného trestního práva za to, že provedl eutanazii. Vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu se daly do pohybu média a byla zde odstartována vášnivá emociální diskuze. Pod tlakem veřejného mínění docházelo v následujících letech k celkovému uvolnění v praktikování eutanazie, kdy se v několika obdobných případech soud přiklonil na stranu lékaře, přestože nebyla zpochybněna platnost příslušného článku v trestním zákoníku. V následujících letech tedy v Nizozemí stoupaly počty vykonaných aktivních i pasivních eutanazií, až se stala situace neúnosná. Proto v roce 1993 přijal parlament nový zákon upravující vykonávání eutanazie. Stále to byl trestný čin, ale lékař nemusel být vůbec stíhán, pokud dodržel předepsaný postup. V opačném případě mu hrozil postich, jak finanční, tak i trest odnětí svobody až na 12 let. Tento akt měl primární cíl potlačit nelegální eutanazii, avšak to se příliš nepovedlo a možnost někoho usmrtit byla zneužívána a vykonávána bez souhlasu. Proto byla přijata další novela v roce 2001, která defacto eutanazii zlegalizovala. Vše je prováděno za přísných podmínek, pacient musí trpět nesnesitelnou a nevyléčitelnou chorobou a ještě za vědomí o zákrok opakovaně požádat. Každý případ se musí hlásit zvláštní komisi, která v případě pochybností kontaktuje státního zástupce.

Belgie se přímo inspirovala na příkladu svého souseda a praxe vykonávání eutanazie je tam velice podobná, možná jsou podmínky ještě přísnější. Zvláštností Belgie je, že eutanazie je za určitých podmínek poskytována i nezletilým, kteří jsou při této příležitosti zplnoletněni. Musí jim však být minimálně 15 let.

Poslední evropskou zemí, kde je možné jistou formu eutanazie provádět, je Švýcarsko. Zde usmrcení narozdíl od jiných zemí neprovádí lékař podáním nějaké látky, ale sám pacient na speciálních klinikách. Lékař jen předepíše, po patřičné formální žádosti, na předpis roztok s jedem, který způsobí pacientovu smrt. Podmínkou zůstává, že tento roztok vypije nemocný sám, jinak by se jednalo o klasické usmrcení, což je bráno jako trestný čin. Asistovanou sebevraždou, v pravém slova smyslu, se zde zabývají soukromé kliniky, které poskytují pacientům v posledních chvílích pomoc. Asistovanou sebevraždu zde mohou využívat i cizinci, což vede k “sebevražedné turistice”.

Zajímavý je i přístup k eutanazii v Japonsku. Tam je však stále eutanazie nelegální, ale existují dva precedentní rozsudky z 90. let, které určily kritéria, při jejich dodržení nebude lékař za zabití pacienta trestán.

Tam, kde je eutanazie trestným činem, se však liší míra trestu. Například v Itálii byla za tento akt odsouzena jedna žena na 15 měsíců, v Německu můžete dostat maximálně pět let, jinde v Evropě je míra trestu ještě vyšší.

Zajímavý precedens učinil v nedávné době i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, na který se s žádostí o provedení eutanazie obrátila nevyléčitelně nemocná britka Diana Pretty. Žádala, aby její manžel mohl beztrestně ukončit její život. Soud této žádosti nevyhověl, nepřipustil uznání legitimity „práva na smrt“ a dále odmítl nutit jiný stát, aby zaručoval akty směřující k ukončení života [4].

Česká republika si zatím drží nulovou toleranci vůči eutanazii a tak jakékoliv napomáhání, či asistování sebevraždě je považováno za trestný čin.

V dosavadní historii českého trestního práva se speciálně problém eutanazie neobjevuje. Za 1. republiky byly navrženy dvě znění trestního zákona, přičemž to první z roku 1926 předpokládalo jednak usmrcení na žádost, kdy umožňuje snížení trestu tomu, kdo spáchal čin podléhající mimořádnému nátlaku nebo v přechodném omluvitelném mimořádném stavu, a jednak usmrcení ze soucitu, kdy může soud trest mimořádně zmírnit nebo od potrestání upustit v případě, usmrtil-li viník úmyslně jiného ze soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou smrt. V roce 1937 pak padly návrhy s tím, že by tzv. usmrcení na žádost z útrpnosti mělo být stíháno pouze jako přečin, nicméně tyto návrhy neprošly.

Poslední vášnivou diskusi v ČR přinesl rok 2004, kdy vláda předložila sněmovně nové znění trestního zákoníku. Navrhované znění počítalo s nižšími sazbami pro „vraždu ze soucitu“, maximálně odnětím svobody na šest let. Lidovci toto považovali jako defacto legalizaci eutanazie, pro nebyl ani nynější stínový ministr zdravotnictví ČSSD David Rath, tehdy prezident České lékařské komory. Navrhovaná novela nakonec přijata nebyla. Na mrtvém bodě zůstaly i snahy z roku 2008. Největší snahu o legalizaci vyvíjejí hlavně jednotlivci. Za všechny uvedu známého lékaře Prof. MUDr. Pavla Pafka Dr.Sc. (přednosta III. chirurgické kliniky FN Motol), anebo politická strana LiRA (Liberální reformní strana) s jejím předsedou Mgr. Milanem Hamerským, ale mnoho dalších poslanců, senátorů a dalších lidí.

Když se zbavíme náboženského pohledu, je zde velmi silný etický rozměr. Ať už tedy bude našim záměrem někomu pomoci, aby se netrápil a tím mu dopřáli třeba poklidnější smrt, než v bolestivých mukách, pořád to bude akt vraždy. To zatěžuje nejen duši a svědomí toho, kdo eutanazii vykonává, ale do jisté míry i toho, kdo si ji přeje, potažmo jeho blízkých.

Avšak, stále je tu přímo rozpor se zavedenými zvyklosti, kdy se od lékaře čeká, že bude léčit. Ne zabíjet. A to je velký konflikt nejen s Hippokratovou přísahou.

Na druhou stranu – o co je lepší čin, když lékař úmyslně poupraví léčbu – tu něco vysadí, tu něco přidá a tím ovlivní v důsledku smrt pacienta (její průběh, rychlost, …). Život dokáže namíchat hodně krutý koktejl a rozhodně nejsem lékař a taky nedokážu posoudit, co by se již mohlo považovat za libovůli lékaře, či urychlení úmrtí apod. Nemám žádnou osobní špatnou zkušenost s lékaři, proto je můj názor v této oblasti ještě nezatížený. Avšak i tak, čím jsem starší, tím více se dozvídám o případech, které zrovna této profesi čest nedělají. Viz např. heparinový vrah Zelenka, anebo andělé smrti v Rakousku, či další osobní zkušenosti mých známých, s nehezkým přístupem k pacientům. Možná, že o některých vraždách v nemocnicích ani nevíme, když havlíčkobrodský vrah byl odhalen až po spáchání 8 vražd a dalších 11 pokusech. Nikdo se skoro ani nepozastavil nad tím, že někdo krvácí, když vůbec neměl. Prostě další stará paní zemřela. Politici a zodpovědní lidé říkají – šlo o selhání jednotlivce a mají jistě pravdu. Já se však ptám, zda nešlo o systémovou chybu v tom, že byl odhalen až tak pozdě.

Je však pravdou, že se nějaké, většinou nedobrovolné, eutanazie prostě běžně dělají, jen se o nich příliš nemluví. Obtížně se totiž dokazují a většina pozůstalých ani nemá odvahu se v traumatizujících událostech ještě více patlat. Je tedy jasné, že pokud by se eutanazie zlegalizovala, vytvořilo by se více přátelštější prostředí i pro ty nechtěné.

Dostáváme se tedy pozvolna i do ekonomické větve problému, zda má smysl léčit někoho drahými léky, když je jasné, že mu už nepomohou. Pak zde jsou jistě ty dilemata, kdy i lékař provede jakýsi čin, který může napomoci třeba samovolné smrti pacienta. Neříkám, že každý lékař myslí na stát a zdravotní pojišťovny, možná, že si jen potřebuje udělat místo na oddělení, nebo se zbavit „nepohodlného“ pacienta, jehož léčení stejně nikam nevede.

Pokud tedy pomineme faktory etické a náboženské, můžeme se již bavit o nějakém názorovém průniku, že chceme skutečně velmi nemocným lidem, kteří vidí jako jedinou úlevu rychlou a pokud možno bezbolestnou smrt, eutanazii povolit. Musíme mít na paměti ale i možnosti zneužití.

Zneužít se v dnešní době dá skoro všechno, ne li přímo všechno. Ať už bychom vymysleli složité byrokratické postupy a několikanásobné odborné posudky, nikdy bychom se tohoto rizika zcela nezbavili. Je jasné, že na tom všem prodělají ty případy, které by eutanazii třeba skutečně potřebovali. Jasně o tom hovoří dostupné statistiky z Holandska, kdy doktoři i přes legální přerušení léčby raději stále podávají morfium.

O tom, že smrt nějakého člověka může být pro spoustu lidí i výhodou – a nemusí se jednat jen o dědice lukrativního podílu v nadnárodní společnosti, se snad nemusím příliš zmiňovat. Mám tedy obavy ze snadného zneužití v dnešní zkorumpované době, kdy síla peněz a vidina zisku přímo válcuje veškeré zažité normy slušného a etického chování.

Měl jsem babičku, o kterou se posledních několik měsíců jejího života starali mí rodiče. Na vlastní oči a dennodenně jsem byl v kontaktu s člověkem, o kterém nyní, zproštěn citové stránky problému, můžu prohlásit, že bylo jasné, že zemře, jen jsme nevěděli kdy. Osobně si nedokáži představit, že by mí rodiče, potažmo i já v budoucnu, prostě jen tak souhlasil (kdyby byla eutanazie legalizovaná) s milosrdnou smrtí. Na tom všem je nejlepší právě ten okamžik, že nevíte, kdy blízká osoba zemře, vše je v jakýchsi neurčitých rukou, nemáte zodpovědnost za cizí život. Pokud naplánujete její smrt na zítřek, dáte k tomu souhlas, třeba i za ni, věřím, že si to budou nejen psychicky méně odolní jedinci v zbytku svého života vyčítat, i přes to, že si můžeme myslet, že svou existencí je takto nemocný člověk pro blízké osoby, které o něj pečují, v důsledku zatěžující faktor, jak fyzický, psychický, tak i časový i peněžní.

Tímto odstavcem jsem vnesl do celé problematiky trochu citu, ale nemůžeme se tomu prostě bránit. Cit je to, co nás odlišuje od zvířat, potažmo od robotů a dělá z nás pány tvorstva, dělá nás lidmi.

Před psaním této eseje jsem mírně váhal, na jaký jazýček vah se přiklonit. Napsání této práce mi však pomohlo posunout svůj názor opět o trochu dále, i když mám trochu dojem, že se motám v bludném kruhu, ze kterého se nelze dostat čistým argumentováním pro a proti, protože se tento problém dotýká přímo naší nejniternější existence.

Pro hovoří jednoznačné argumenty tíživých případů, kdy smrt je už skutečně tím posledním východiskem, kdy máme strach z bolesti a z pádu do nedůstojných situací, kdy už je pošlapána naše přirozená lidskost. Ostatně to je asi nejčastěji zmiňovaný argument pro, který v mnoha znách vyvolává sympatie, asi nejvíce díky strachu z neznámého.

Naproti tomu zde vidím příliš velké riziko zneužití a mám dojem, že na rozhodování o svém či cizím životě prostě nejsme jako společnost připravena. Zdá se mi, že pokud bychom přijali legalizaci jakési formy eutanazie, prolomíme první bariéru, která povede k ještě větší míře uvolnění a vnímání bolesti jako takové. Třeba budeme už jen krok od toho, že místo patřičné podpory nemocným jim budeme jako lék ordinovat smrt. Přímo od lékaře, který by je měl léčit.

Seznam použitých zdrojů a odkazů:

[1] Prof. ThDr. Günter Virt: Žít až do konce
[2] Katechismus katolické církve (K dispozici i na http://www.ka­techismus.cz/)
[3] Jan Pavel II.: Evangelium Vitae (k dispozici i na http://www.ke­brle.cz/…iumVi­tae.htm)
[4] Rozsudek v případě D. Pretty http://medico­.juristic.cz/149494 (k dispozici i anglický originál rozsudku)
[5] Reflex (35/2007) str. 56–57
[6] http://www.bar­tleby.com/…ut­hanas.html
[7] http://www.eut­hanasia.com/his­tory.html
[8] http://www.ore­gon.gov/…10-tbl-1.pdf , http://oregon­.gov/…10-tbl-2.pdf)

Komentáře

Tento text ještě nikdo nekomentoval. Můžete být vítěznou první vlaštovkou...