Exkluzivně přináším část programu našeho 4a posledního zvonění. Jedná se o krátký slohový útvar s nezaměnitelným kouzlem mé osoby pojednávající o přesunu z předních lavic do posledních, který proběhl asi tři roky zpět.

Je v něm plno rádoby vtipných frází a mého humoru, který může vzbuzovat úsměv na tváři. Taky jsem to před celou tělocvičnou četl, že ano :)).

Přesun

Budoucnost každého jedince v kolektivu se tvoří na začátku. Většinou si každý udělal na jednotlivé borce naše třídy vlastní názor během prvního roku, možná ještě i za kratší dobu. Tento názor samozřejmě urazil dlouhou cestu, lehce se mohl měnit. Za tu dobu se stihly vyfiltrovat skupinky lidí, které spolu komunikují nejvíce, hlavně podle geografického rozpoložení. V současné době to jsou takové hlavní centra dění, které bych v zásadě mohl rozdělit hlavně na přední a zadní lavice. Nejednou jsem uvažoval, zda by ze mě nebyl někdo jiný, kdyby se mi tehdy 2. září 2002 nezpozdil autobus a já přijel mezi prvními. Určitě bych se snažil prodrat se co nejvíce dozadu. Bohužel na mě tehdy zbylo místo v první lavici, což sice shledávám velice výhodným a každému to doporučuji, protože si vás učitelé zafixují nejen jako skvělého žáka, ale hlavně budou u vás vždy hledat maturitní minimum a nejednou budete mít tu čest předčítat hlasitě zadání, počítat všechny příklady a samozřejmě hrdě a bezchybně informovat své kolegy o výsledcích. Jelikož za rok svého působení v čelních pozicích jsme s Péťou zjistili, že zde existují přeci jen vyvinutější jedinci, než my dva, rozhodli jsme se provést zákeřný trik s jasným cílem. Dostat se do bezpečí, i za cenu snížení prestiže.

Vše jsme museli pečlivě připravit, jelikož selhání této akce by znamenalo další rok ve vyhnanství.

Proto jsme zvolili sice zákeřnou, ale jedinou možnou cestu našeho vítězství. Do roka a do dne se ukázalo. 1. září 2003 jsme nenechali nic náhodě a spolehli jsme se na novou dělbu pracovních pozic dle zásluh v minulém školním roce. Vytipovali jsme si oběti našeho útoku a s dostatečným časovým předstihem jsme zaujmuli jejich místa. Samozřejmě jsme vybírali stylem hozená rukavice, chcete-li hop nebo trop. Chtěli jsme aspoň ve výběru lidí, které podsedneme, být humánní a etičtí a tak jsme vybírali tak, abychom co nejméně uškodili, ba právě naopak – pomohli zapadlým jedincům v prosazení svých osobních zájmů, za účelem zisku co nejlepšího průměru, o což – a to si otevřeně přiznejme, tady jde.

Povedlo se. Pavel s Milanem se k našemu štěstí nepustili do otevřeného konfliktu a jen procedili skrz chlupaté vousy pár sprostých slov, ale s tím se počítalo. Odevzdaně pak vzali za vděk aspoň jediné zbylé lavici po nás, asi s obavou, že by na ně už nemuselo zbýt vůbec nic.

Jelikož jsme si za druhý rok naší existence vybudovali v zadních řadách patřičný respekt nezávazným rušením v hodinách, ale hlavně jedinou dostupnou lokací gumy v zadních řadách, museli jsme ještě pečlivě pracovat na tzv. “poctivém image z doslechu” u kolegů sedících ve předu, kteří jsou ochuzení jednak o fyzický, tak i o sluchový dojem z naší přítomnosti. Naštěstí svůj image šířící se akustickým spektrem jsem během posledního roku na této škole přivedl k dokonalosti. I když už dnes gumu nemám, nikdo nás v posledních dvou letech nedonutil padnout pod tíhou argumentů a naši tvrdě podsednutou pozici opustit.

Proto, když vidím Pavla, jak ochotně a s jakou vehemencí poctivě řeší všechny problémy ctěných učitelů, srdce mi skáče radostí a já dodnes vím, že jsme udělali správnou věc a věřím, že se na nás Pavel s Milanem nezlobí. Samozřejmě hoši, děkovat nám nemusíte :))).