Asi jsme všichni slovo eutanazie (z řečtiny eu – dobře, thanasos – smrt) už nějakým způsobem zaregistrovali, ale přece jen se hodí jeho význam připomenout. Veškeré dostupné prameny se v definici shodují, jedná se o usmrcení na žádost. Eutanazie je moderním problémem, který se dotýká nás všech. S postupujícím časem se zdá, že eutanazii přibývají příznivci. To, co bylo před několika staletími považováno za nepřípustné, je dnes v mnoha státech povoleno. V této práci se pokusím schrnout historii eutanazie, uvést aspekty, které jsou pro eutanazii podstatné, ale taky zhodnotit moderní přístup k této problematice a její praktikování u nás, ale hlavně ve světě.

Dovolte mi citovat Hippokrata, jehož slova si připomíná každý lékař v přísaze a dají se považovat za kodex tohoto povolání:

„Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k potratu.“

Právě na těchto slovech se dá pozorovat ohromný vývoj nejen doktorského povolání, ale celé naší civilizace. Nejen že originální text obsahoval zákaz potratů, stejně tak i zákaz přímé i nepřímé eutanazie. V dnešní době by jste právě tyto problematické pasáže v některých moderních úpravách přísahy hledali marně.

V antice se význam sledovaného termínu pohyboval mezi poklidnou smrtí, považovanou za „krásnou“, a sebevraždou. Lze tím chápat jak klidnou a relativně bezbolestnou smrt, ale i tak čestnou smrt na bitivním poli. [1, str. 14]

Problematika eutanazie si chvíli odpočinula, a to až do 17. stol., kdy v díle pojednávajícím o důstojnosti a pokroku věd (z roku 1605 anglického filozofa Francise Bacona (1561–1626), zmiňuje eutanazii jako bezbolestnou, šťastnou a snadnou smrt. Tím však nemyslel jen lékařské postupy, ale i vnitřní přípravu člověka na vlastní smrt. Právě zde asi má kořeny na tělo i duši zaměřená pomoc při umírání, která ze smrti učiní „dobrou“. Historie eutanazie ve smyslu smrti ze soucitu je ale poměrně krátká, její počátek lze spatřovat v roce 1895, kdy v Německu vyšla Jorstova kniha Právo zemřít. V roce 1920 byla vydána publikace, která na rozdíl od předchozí byla úspěšně přijata, s názvem Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden od německého právníka Karla Bindinga a lékaře Alfreda Hocha, která v následujících letech dobře posloužila i v plánech Hitlerovského Německa v rámci programu rasové čistoty. Lékaři, pracující v žoldu fašistů tak běžně usmrcovali psychicky, či fyzicky postižené jedince, neušetřili ani děti.

Proto do jisté míry bylo toto téma tabu nejen v Německu, ale i po celém světě. S generačním vývojem, posilováním osobním svobody a budování společnosti, která se zprostila závislosti na Bohu, toto téma opět ožívá.

Věřím, že většina z nás si přestaví umírajícího postaršího pána v nemocnici, který dýchá jen proto, že ČEZu nedošla laicky řečeno šťáva. V tomto případě si asi řekneme, že pokud takovýto člověk uzná, že již nechce dále uměle prodlužovat život, mohl by mít na smrt právo. Díky všeobecnému pokroku se nám podařilo prodloužit život, ale troufám si tvrdit, že se nám podařila také prodloužit smrt. Pacientům není poskytnuta úleva lidským porozuměním a pomoc při zvládnutí celého procesu umírání, místo toho se jim dostává napojení na přístoje a úlevu mají zajistit léky. Pokud se lékař snaží za každou cenu pacienta zachránit, i když už to skoro není možné, jen se okamžik smrti posunuje a obecně lze říci, že tím se prodlužuje ono nepříjemné období, kdy člověk už stejně přišel o svou důstojnost, jen trpí nejen fyzicky, ale i psychicky a samozřejmě se tento stav odráží i na jeho blízkých.

Obecně se často uvádějí často až populistické příklady extrémních osudů, kdy bude smrt ze soucitu brána jako pomoc. Když zde byly debaty o potratech, také se uváděly případy žen po znásilnění, riziková těhotenství apod. Dnes se z potratů stala naprosto běžná věc. Proto mám tak trochu obavy, že se můžeme dočkat doby, kdy místo skoku z mostu, když vás opustí vaše životní láska, raději zajdete za lékařem, který vás, ať už podpultově, nebo na základě nějakého formuláře zcela normálně usmrtí. A vy mu za to ještě rádi zaplatíte. Na základě psychické bolesti.

Zpravidla rozlišujeme několik forem eutanazie – přímá (aktivní) a nepřímá (pasivní). Přímá eutanazie je usmrcení na vlastní žádost nemocného, nejčastěji podáním nějaké usmrcující látky. Naproti tomu nepřímá eutanazie („nechat zemřít“) se zcela jistě vyskytuje daleko častěji. Jedná se o omezení, nebo ukončení léčby, což může často vést ke smrti. Právě volba svobodně odmítnou léčbu je zakotvená i v „Konvenci Rady Evropy o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny“, tzv. Bioetická konvence, která byla uzavřená v roce 1996 a podepsána mnoha státy: „… zásah zásah do sféry zdraví nesmí být proveden bez potřebného informování osoby, která jej podstupuje, a bez jejího souhlasu.“ [1, str. 18]

Z náboženského hlediska je jakékoliv usmrcení, byť by mělo ušlechtilý záměr, nemožné, neboť člověk vzešel od Boha a jen Bůh může o jeho osudu rozhodovat. Nikdo, ani člověk sám, nemá právo si vzít život. Možná, že tyto argumenty jsou hlavně pro ateisty prázdnými slovy, nedá se ovšem upřít, že stále mají váhu pro velkou část populace, nehledě na to, že naše kultura je přímo, ať chceme, nebo ne, s křesťanstvím již pár tisíc let spojena.

„Přímá eutanazie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Je mravně nepřijatelná. Stejně tak nějaký zákrok nebo opomenutí, které samo od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož člověk může v dobré vůli upadnout, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit.“ [2, článek o 5. přikázání, paragraf 2277]

Papež Jan Pavel II rozlišuje ve své encyklice Evangelium vitae (z roku 1995) mezi aktivní a pasivní eutanazií, ale také i terepeutickou horlivostí: „Od eutanazie je třeba odlišit rozhodnutí, kterým se odmítá tzv. „vehementní terapie“, totiž takové léčebné postupy, které již neodpovídají stavu nemocného, protože nejsou úměrné dosažitelným výsledkům, nebo dokonce jsou zátěží pro nemocného i jeho rodinu. V těchto případech, kdy již nastává ohlášená smrt a nelze se jí vyhnout, lze v souladu se svědomím učinit rozhodnutí odmítnout léčení, které nedokáže způsobit nic jiného, než prodloužení omezeného a bolesti plného života, ovšem při zachování náležité péče, která v podobných případech nemocnému přísluší.“ [3, č. 65]

U nemocných, kteří si přejí vykonat eutanazii je hnacím motorem nejčastěji bolest, strach z neznáma, či obecně strach z dlouhého a pomalého umírání. Velice významným faktorem je však i pocit tzv. sociální smrti, kdy může nemocný nabýt dojmu, že je na obtíž. Tyto problémy se snaží řešit paliativní medicína – medicína zmírňující bolesti. Zde však nelze opomenout to, že se často lékaři soustředí jen na mírnění bolesti. Zbývají však zde i další aspekty, jak uvádí Prof. ThDr. Günter Virt ve své knize Žít až do konce: „Zvláště důležité je neopouštět pacienta s jeho otázkami a úzkostmi, ale otevřeně a pravdivě s ním komunikovat o všem, co má na srdci. Právě tak je důležité mít na zřeteli nejen psychické, sociální a duchovní potřeby pacienta, ale i jeho rodinných příslušníků.“ [1, str. 37]

V současné době se v Evropě eutanazie praktikuje v Nizozemí (fakticky až od roku 2001), v Belgii a ve Švýcarsku. Za mořem máte možnost na asistovanou sebevraždu pouze v USA ve státě Oregon.

Právě Holandsko se dá označit z mnoha aspektů za velice tolerantní vůči právům jednotlivce. V roce 1973 byl totiž v jistém soudním procesu odsouzen lékař podle platného trestního práva za to, že provedl eutanazii. Vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu se daly do pohybu média a byla zde odstartována vášnivá emociální diskuze. Pod tlakem veřejného mínění docházelo v následujících letech k celkovému uvolnění v praktikování eutanazie, kdy se v několika obdobných případech soud přiklonil na stranu lékaře, přestože nebyla zpochybněna platnost příslušného článku v trestním zákoníku. V následujících letech tedy v Nizozemí stoupaly počty vykonaných aktivních i pasivních eutanazií, až se stala situace neúnosná. Proto v roce 1993 přijal parlament nový zákon upravující vykonávání eutanazie. Stále to byl trestný čin, ale lékař nemusel být vůbec stíhán, pokud dodržel předepsaný postup. V opačném případě mu hrozil postich, jak finanční, tak i trest odnětí svobody až na 12 let. Tento akt měl primární cíl potlačit nelegální eutanazii, avšak to se příliš nepovedlo a možnost někoho usmrtit byla zneužívána a vykonávána bez souhlasu. Proto byla přijata další novela v roce 2001, která defacto eutanazii zlegalizovala. Vše je prováděno za přísných podmínek, pacient musí trpět nesnesitelnou a nevyléčitelnou chorobou a ještě za vědomí o zákrok opakovaně požádat. Každý případ se musí hlásit zvláštní komisi, která v případě pochybností kontaktuje státního zástupce.

Belgie se přímo inspirovala na příkladu svého souseda a praxe vykonávání eutanazie je tam velice podobná, možná jsou podmínky ještě přísnější. Zvláštností Belgie je, že eutanazie je za určitých podmínek poskytována i nezletilým, kteří jsou při této příležitosti zplnoletněni. Musí jim však být minimálně 15 let.

Poslední evropskou zemí, kde je možné jistou formu eutanazie provádět, je Švýcarsko. Zde usmrcení narozdíl od jiných zemí neprovádí lékař podáním nějaké látky, ale sám pacient na speciálních klinikách. Lékař jen předepíše, po patřičné formální žádosti, na předpis roztok s jedem, který způsobí pacientovu smrt. Podmínkou zůstává, že tento roztok vypije nemocný sám, jinak by se jednalo o klasické usmrcení, což je bráno jako trestný čin. Asistovanou sebevraždou, v pravém slova smyslu, se zde zabývají soukromé kliniky, které poskytují pacientům v posledních chvílích pomoc. Asistovanou sebevraždu zde mohou využívat i cizinci, což vede k “sebevražedné turistice”.

Důstojnou smrt v Oregonu upravuje podobně jako v Belgii speciální zákon. Samotné usmrcení probíhá opět samotným pacientem, kdy spustí přístroj, který mu jed přímo pustí do žil.

Zajímavý je i přístup k eutanazii v Japonsku. Tam je však stále eutanazie nelegální, ale existují dva precedentní rozsudky z 90. let, které určily kritéria, při jejich dodržení nebude lékař za zabití pacienta trestán.

Tam, kde je eutanazie trestným činem, se však liší míra trestu. Například v Itálii byla za tento akt odsouzena jedna žena na 15 měsíců, v Německu můžete dostat maximálně pět let, jinde v Evropě je míra trestu ještě vyšší.

Zajímavý precedens učinil v nedávné době i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, na který se s žádostí o provedení eutanazie obrátila nevyléčitelně nemocná britka Diana Pretty. Žádala, aby její manžel mohl beztrestně ukončit její život. Soud této žádosti nevyhověl, nepřipustil uznání legitimity „práva na smrt“ a dále odmítl nutit jiný stát, aby zaručoval akty směřující k ukončení života. Více v [4].

Česká republika si zatím drží nulovou toleranci vůči eutanazii a tak jakékoliv napomáhání, či asistování sebevraždě je považováno za trestný čin.

V dosavadní historii českého trestního práva se speciálně problém eutanazie neobjevuje. Za 1. republiky byly navrženy dvě znění trestního zákona, přičemž to první z roku 1926 předpokládalo jednak usmrcení na žádost, kdy umožňuje snížení trestu tomu, kdo spáchal čin podléhající mimořádnému nátlaku nebo v přechodném omluvitelném mimořádném stavu, a jednak usmrcení ze soucitu, kdy může soud trest mimořádně zmírnit nebo od potrestání upustit v případě, usmrtil-li viník úmyslně jiného ze soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou smrt. V roce 1937 pak padly návrhy s tím, že by tzv. usmrcení na žádost z útrpnosti mělo být stíháno pouze jako přečin, nicméně tyto návrhy neprošly.

Poslední vášnivou diskusi v ČR přinesl rok 2004, kdy vláda předložila sněmovně nové znění trestního zákoníku. Navrhované znění počítalo s nižšími sazbami pro „vraždu ze soucitu“, maximálně odnětím svobody na šest let. Lidovci toto považovali jako defacto legalizaci eutanazie, pro nebyl ani nynější stínový ministr zdravotnictví ČSSD David Rath, tehdy prezident České lékařské komory. Navrhovaná novela nakonec přijata nebyla.

V současné době se o eutanazii u nás nemluví, nynější politická reprezentace řeší jiné problémy a není zde politická vůle vládnoucí koalice se eutanazii prioritně zabývat. Hlavně po nedávném sériovém vraždění havlíčkobrodského Petra Zelenky (více třeba v [5]), ani nepředpokládám, že je veřejnost po tomto tématu hladová. Před letošními volbami do poslanecké sněmovny zde samozřejmě existovaly strany, které si dávaly eutanazii na přední příčky svých volebních programů, ani jedna se však do parlamentu nedostala. Největší snahu o legalizaci vyvíjejí hlavně jednotlivci. Za všechny uvedu známého lékaře Prof. MUDr. Pavla Pafka Dr.Sc. (přednosta III. chirurgické kliniky FN Motol), anebo politická strana LiRA (Liberální reformní strana) s jejím předsedou Mgr. Milanem Hamerským, ale mnoho dalších poslanců, senátorů a dalších lidí.

Právě Milan Hamerský připravil návrh zákona o eutanazii [6], opírající se o Belgický model. Co je zajímavé, návrh umožňuje vyslovit přání o eutanazii i předem. Formálnímu návrhu předchází pečlivý a opakovaný rozhovor lékaře s pacientem, který má nemocného jak informovat, tak i poskytnout informace pro pacientovo objektivní rozhodnutí. Žádost musí být také konzultována s dalším lékařem. Kontrolu provede příslušná , komise, které musí vykonávající lékař předat příslušné dokumenty. V případě, že je nalezeno pochybení, je případ předán státnímu zástupci. Diskuze k návrhu proběhne začátkem února v senátu.

Poslední novinkou v této oblasti, která však s eutanazií souvisí nepřímo, přináší druhá část reformy zdravotnictví, kterou připravuje ministerstvo zdravotnictví. Nemocný totiž může odmítnout léčbu, což může vést ke smrti. Jeho přání musí být ale písemné a úředně ověřené, popřípadě stvrzené dvěma svědky. Tuto možnost pravděpodobně přivítají Svědci Jehovovi, kteří odmítají krevní transfúze [7].

Je jasné, že problém eutanazie se dotýká mnoho rovin.

Když se zbavíme náboženského pohledu, je zde velmi silný etický rozměr. Ať už tedy bude našim záměrem někomu pomoci, aby se netrápil a tím mu dopřáli třeba poklidnější smrt, než v bolestivých mukách, pořád to bude akt vraždy. To zatěžuje nejen duši a svědomí toho, kdo eutanazii vykonává, ale do jisté míry i toho, kdo si ji přeje, potažmo jeho blízkých.

Avšak, stále je tu přímo rozpor se zavedenými zvyklosti, kdy se od lékaře čeká, že bude léčit. Ne zabíjet. A to je velký konflikt nejen s Hippokratovou přísahou.

Na druhou stranu – o co je lepší čin, když lékař úmyslně poupraví léčbu – tu něco vysadí, tu něco přidá a tím ovlivní v důsledku smrt pacienta (její průběh, rychlost, …). Život dokáže namíchat hodně krutý koktejl a rozhodně nejsem lékař a taky nedokážu posoudit, co by se již mohlo považovat za libovůli lékaře, či urychlení úmrtí apod. Nemám žádnou osobní špatnou zkušenost s lékaři, proto je můj názor v této oblasti ještě nezatížený. Avšak i tak, čím jsem starší, tím více se dozvídám o případech, které zrovna této profesi čest nedělají. Viz např. již zmiňovaný Zelenka, anebo andělé smrti v Rakousku, či další osobní zkušenosti mých známých, s nehezkým přístupem k pacientům. Možná, že o některých vraždách v nemocnicích ani nevíme, když havlíčkobrodský vrah byl odhalen až po spáchání 8 vražd a dalších 11 pokusech. Nikdo se skoro ani nepozastavil nad tím, že někdo krvácí, když vůbec neměl. Prostě další stará paní zemřela. Politici a zodpovědní lidé říkají – šlo o selhání jednotlivce a mají jistě pravdu. Já se však ptám, zda nešlo o systémovou chybu v tom, že byl odhalen až tak pozdě.

Je však pravdou, že se nějaké, většinou nedobrovolné, eutanazie prostě běžně dělají, jen se o nich příliš nemluví. Obtížně se totiž dokazují a většina pozůstalých ani nemá odvahu se v traumatizujících událostech ještě více patlat. Je tedy jasné, že pokud by se eutanazie zlegalizovala, vytvořilo by se více přátelštější prostředí i pro ty nechtěné.

Dostáváme se tedy pozvolna i do ekonomické větve problému, zda má smysl léčit někoho drahými léky, když je jasné, že mu už nepomohou. Pak zde jsou jistě ty dilemata, kdy i lékař provede jakýsi čin, který může napomoci třeba samovolné smrti pacienta. Neříkám, že každý lékař myslí na stát a zdravotní pojišťovny, možná, že si jen potřebuje udělat místo na oddělení, nebo se zbavit „nepohodlného“ pacienta, jehož léčení stejně nikam nevede.

Pokud tedy pomineme faktory etické a náboženské, můžeme se již bavit o nějakém názorovém průniku, že chceme skutečně velmi nemocným lidem, kteří vidí jako jedinou úlevu rychlou a pokud možno bezbolestnou smrt, eutanazii povolit. Musíme mít na paměti ale i možnosti zneužití.

Zneužít se v dnešní době dá skoro všechno, ne li přímo všechno. Ať už bychom vymysleli složité byrokratické postupy a několikanásobné odborné posudky, nikdy bychom se tohoto rizika zcela nezbavili. Je jasné, že na tom všem prodělají ty případy, které by eutanazii třeba skutečně potřebovali. Jasně o tom hovoří dostupné statistiky z Holandska, kdy doktoři i přes legální přerušení léčby raději stále podávají morfium.

O tom, že smrt nějakého člověka může být pro spoustu lidí i výhodou – a nemusí se jednat jen o dědice lukrativního podílu v nadnárodní společnosti, se snad nemusím příliš zmiňovat. Mám tedy obavy ze snadného zneužití v dnešní zkorumpované době, kdy síla peněz a vidina zisku přímo válcuje veškeré zažité normy slušného a etického chování.

Měl jsem babičku, o kterou se posledních několik měsíců jejího života starali mí rodiče. Na vlastní oči a dennodenně jsem byl v kontaktu s člověkem, o kterém nyní, zproštěn citové stránky problému, můžu prohlásit, že bylo jasné, že zemře, jen jsme nevěděli kdy. Osobně si nedokáži představit, že by mí rodiče, potažmo i já v budoucnu, prostě jen tak souhlasil (kdyby byla eutanazie legalizovaná) s milosrdnou smrtí. Na tom všem je nejlepší právě ten okamžik, že nevíte, kdy blízká osoba zemře, vše je v jakýchsi neurčitých rukou, nemáte zodpovědnost za cizí život. Pokud naplánujete její smrt na zítřek, dáte k tomu souhlas, třeba i za ni, věřím, že si to budou nejen psychicky méně odolní jedinci v zbytku svého života vyčítat, i přes to, že si můžeme myslet, že svou existencí je takto nemocný člověk pro blízké osoby, které o něj pečují, v důsledku zatěžující faktor, jak fyzický, psychický, tak i časový i peněžní.

Tímto odstavcem jsem vnesl do celé problematiky trochu citu, ale nemůžeme se tomu prostě bránit. Cit je to, co nás odlišuje od zvířat, potažmo od robotů a dělá z nás pány tvorstva, dělá nás lidmi.

Před psaním této eseje jsem mírně váhal, na jaký jazýček vah se přiklonit. Napsání této práce mi však pomohlo posunout svůj názor opět o trochu dále, i když mám trochu dojem, že se motám v bludném kruhu, ze kterého se nelze dostat čistým argumentováním pro a proti, protože se tento problém dotýká přímo naší nejniternější existence.

Pro hovoří jednoznačné argumenty tíživých případů, kdy smrt je už skutečně tím posledním východiskem, kdy máme strach z bolesti a z pádu do nedůstojných situací, kdy už je pošlapána naše přirozená lidskost.

Naproti tomu zde vidím příliš velké riziko zneužití a mám dojem, že na rozhodování o svém či cizím životě prostě nejsme jako společnost připravena. Zdá se mi, že pokud bychom přijali legalizaci jakési formy eutanazie, prolomíme první bariéru, která povede k ještě větší míře uvolnění a vnímání bolesti jako takové. Třeba budeme už jen krok od toho, že místo patřičné podpory nemocným jim budeme jako lék ordinovat smrt. Přímo od lékaře, který by je měl léčit.

Seznam použitých zdrojů a odkazů:

[1] Prof. ThDr. Günter Virt: Žít až do konce [2] Katechismus katolické církve (K dispozici i na http://www.ka­techismus.cz/) [3] Jan Pavel II.: Evangelium Vitae (k dispozici i na http://www.ke­brle.cz/…iumVi­tae.htm) [4] Rozsudek v případě D. Pretty http://medico­.juristic.cz/149494 (k dispozici i anglický originál rozsudku) [5] Týden (50/2006) [6] Návrh zákona o „dobré smrti“, 30. 08. 2007 http://www.eu­tanazie-dobrasmrt.cz/?… [7] Stránky Svědků Jehovových – Jak bezpečné jsou krevní transfúze? http://www.je­hovantodistajat­.fi/…ticle_02­.htm