Opravdu jsem začal přemýšlet nad úlohou plyšových hraček, které dáváme holkám.

Opravdu je holky tak zbožňují?

Pamatuju si, že na zákládce byl myšák ode mě velice posvátný. Koupil jsem ho v místním nákupním středisku a i přes jeho drobnou vadu, natrhlý jeden dráp to byl tuším pejsek jak vyšitý.

(schodou okolností mi tady Mňága zpívá a štěkali nám pejskové && nevím jistě, zda to byl, ale mělo to drápy)

Edita si plyšáka vzala i sebou na výlet a ukázala ho holkám. Pěkně hrdě, dokonce až tak, že se dostal ke mě :))). Jej, to jsou skvělé pointy, těch základních hlášek (rozuměj ze základní školy).

Později jsem dostal plyšáka na oplátku já. Moje první vážnější známost nemohla ujít aktu darování plyšáka. Můj, decentní plyšáček se však s tím od Martiny nemohl rovnat. Vohou, byl trochu větší. Dokonce tak velký, že na něm cestou ze školy domů v autobuse usnula. Jen ho dala na sedadlo a mazlíček byl na světě.

Je to fakt, holky rády dávají plyšáky. Třeba i jen symbolické, červené pajduláčky k narozeninám x).

Avšak a co je důležité…

Zamilovaní prostě plyšáčky a ty ťululinky hrátky, kdy cítí vaši přítomnost skrze věc, kterou mají na sobě mají rádi. A promiňte, ale holky obzvlášť. Hlavně narážím na pořádný dotyk plyšáčků.

No vidíte, právě jsem narazil na fotku, kde je plyšák přímo úpěnlivě drcen v náručí.