Tramvaj právě zablikala výstražným červeným světlem doprava. To by normálně znamenalo něco jako „Pozor, tady jede tramvaj, cííín, trililink!“ Kolem 22:00, v době, kdy na zahrádkách přilehlých žižkovských podniků, kde se kasíruje, to může znamenat i něco jiného. Třeba že je tady právě zastávka bez ostrůvku s tou vyhrazenou čárou, kde se ani nejotrlejší řidiči nesnaží parkovat. Ví proč klucííí jedni.

Cesta do podniku, kde desátí v neděli znamená, že se nekasíruje nikdo na zahrádce, protože žádná není, není z tramvaje dlouhá.

Velí tady jeden Pít, kterému patří tento zlatý důl. Jde to vcelku snadno. 30 % jde na úplatky, 70% zisk, plus dýška poctivým barmanům. Totiž ti barmnani, vždy s příjemnou tváří, se slovy „Co si dáš?“, no nenech jim ty drobné.

„Keep the change.“

Tak na to si musím něco dát. Nejlépe se přesunout do Amsterdamu.

Dávám se do řeči s místním Čendou. Nesměle na mě pomrkává, když právě řeším peněženkou složité případy. Any však nedošlo k mýlce, spíše je to záležitost pečlivého výběru.

Stačí vyslat cukrblik a pak říct cokoliv. Pak se dá s Čendou slušně prohrát několik her ve fotbálku, dát si nějaké ty prásky a přitom pozorovat svět okolo. Jak ten míček kulatý, jak ten druhý míček kulatý, jak se v tom hřišti mají k světu.

Ti dva to umí prostě hrát. Snad jen přítomná barmanka se ráda podívá, zkonzumuje dávku nikotinu, zasměje se s náma, jen nám asi nefandí. Je to talisman, je to maskot. Pro naši prohru, která nám s Čendou zajistí čestné vítězství v duších přihlížejících.

Talisman zdejšího podniku je v lidech, kteří se tam vyskytují a spotřebovávají kyslík třeba u pootevřených zamřížovaných dveří. Vůně cihlových domů v přízemí, vůně trávy. Dan Bárta s Darou Rolinc zpívající „Sexy Dancers, Sexy Dancers, we are the family“.

4× drtivá prohra. Nevadí.