Ženatý muž, který má milenku, a dostane dilema výběru, vrací se ke své právoplatné manželce, protože prostě má povinnosti a závazky. To asi všichni tušíme, víme, čekáme. Takhle to chodí nejen v knížkách, ale i v reálném životě. Většinou samozřejmě… Proto většina zralých a to hlavně ti, kteří si vztahem s ženatým mužem prošli, razantně říkají ne.

Bohužel to platí asi i pro tu milenku, která, ač by mohla mít víc, tak nějak ji stačí to, co má. Rozhodně se nedá všechno jen tak popsat, aby to dávalo smysl. City a rozum jsou častokrát v opozici. Co si však vybrat?

Todle dilema asi řeší hodně lidí. Rada? Ruce pryč hned, i když si říkáte, že to není možné a kdesi cosi.

Samozřejmě, je to hazard. Nebalím zadané holky. Tady jsem udělal výjimku, protože jsem měl pocit, že dělám dobrou věc, že ji prostě musí někdo pomoci z naivity, a ten někdo bych mohl být já. Cítil jsem šanci, i když jsem se možná až moc sebevědomě přecenil. Nebo spíše, jsem asi nevěděl, že ten vztah nakonec bude až tak silný. Konec konců, i tak se to vyvíjelo slibně a do rizika jsem šel dobrovolně, říkal jsem si, uvidíme. Nic jsem nelámal přes koleno, věcem spíše dával pozvolný průběh, což byla aspoň jedna pozitivní věc na tomhle vztahu.

Asi až tak do včerejška, kdy praskla velká bublina a musela padnout definitivní oběť. Byla mi tak nějak useknuta hlava. A ono je to asi i dobře. I to kamarádství by nás asi nakonec jen zničilo. Todle bylo řešení, a zase ho vidím, jako řešení dobré. Pro ni je maximálně svazující, pro mě maximálně osvobozující.

Todle se nedalo moc dobře udržet, a já už i tak na ni změnil během ledna pohled. Došlo mi, že se snažím o něco, co je už ztraceno. Respektivě, jsem už moc dlouho ustrnul na něčem, co nemá budoucnost, protože jsem viděl, že ona nemá dostatek odvahy a síly konat, věděl jsem, že ji nedokážu otevřít oči, pokud se věci budou takhle vyvíjet, jak se vyvíjejí – takovým tím samospádem, že plynou, a i když nejsou ok, tak si člověk říká, že to zatím nějak drží a že mu to vlastně stačí. Jakoby měla totiž na očích jen brýle, které mnohdy i sundala. Jenže když je nemohla mít pořád sundané a taky síla dioprií byla pořád tak mocná, neměl jsem šanci to nějak změnit.

Jaká bude asi její budoucnost… Hodně jsem o tom všem uvažoval, ne dnes, nebo včera, todle jsou docela úvahy, které jsou komplexní, za několik týdnů. Až se to mezi nimi trochu uklidní, přijdou další problémy a starosti. Bude to taková houpačka, pořád dokola. Třeba za pár měsíců přijdou nějaké další pochyby, reakce od okolí (mimochodem, i v tomto jde proti proudu – skutečně, vím, že nejsem sám, kdo ji otevřeně řekl svůj názor, ale ten pro ni nehraje moc roli, ona to všechno ví, ani vám to nijak nevyvrátí, ví, že máte pravdu. Ale… No co, asi ji to tak vyhovuje – co jiného by v tom tak mohlo být.) Nevím, jak dlouho to V. vydrží. Asi přijde někdo jiný, který ji tak za rok třeba vysvobodí. Nebo se stane něco, co nikdo neovlivní. Jen chci říct, že pokud ona vystřízliví, tak to bude po pořádné ráně. Nebude to asi nikdo podobný jako já, se kterým se seznámila za relativně standarních okolností. Nebude záležet na tom, kdo ji vysvobodí. Vím, že to má plně ve své režii.

Cit který k němu chová, je prostě silný a svým způsobem jsem prostě rád, že ona udělala tak radikální krok a v podstatě si už asi nikdy nenapíšeme. Minimálně aspoň v současné době. Bude to tak lepší, nechávám ji jít vlastní cestou, mohla si vybrat. I když si pořád budu myslet, že se neskutečně raňuje a ještě zraňovat bude, dycky mi nakonec z toho vyšlo, že ho musí skutečně neskutečně milovat. A tomu nechci stát v cestě.