Eutanázie – ano či ne?

Vojtěch Schlesinger

Nejprve mi dovolte celý pojem eutanázie (z řečtiny eu – dobře, thanasos – smrt) nějak vymezit. Veškeré dostupné prameny se v definici shodují, jedná se o usmrcení na žádost, lépe řečeno – je to asistovaná sebevražda.

Dovolte mi připomenout Hippokrata, jehož slova si připomíná každý lékař v přísaze a dají se považovat za kodex tohoto povolání:

„Lékař nechť se zabývá plným odstraňováním bolesti nemocných a zmírňováním síly bolesti. Nechť se však neodvažuje na ty, kteří jsou nemocí již udoláni. Ani prosbami se nedám pohnouti k podání smrtícího léku, ani já sám na to nikdy nedám podnět.“

Termín eutanázie vymyslel a používal anglický filozof Francis Bacon (1561–1626) pro bezbolestnou, šťastnou a snadnou smrt. Historie eutanázie ve smyslu smrti ze soucitu je ale poměrně krátká, její počátek lze spatřovat v roce 1895, kdy v Německu vyšla Jorstova kniha Právo zemřít. V roce 1920 byla vydána publikace, která na rozdíl od předchozí byla úspěšně přijata, s názvem Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden od německého právníka Karla Bindinga a lékaře Alfreda Hocha, která v následujících letech dobře posloužila i v plánech Hitlerovského Německa v rámci programu rasové čistoty. Lékaři, pracující v žoldu fašistů tak běžně usmrcovali psychicky, či fyzicky postižené jedince, neušetřili ani děti. Více v [2].

Proto do jisté míry bylo toto téma tabu nejen v Německu, ale i po celém světě. S generačním vývojem, posilováním osobním svobody a budování společnosti, která se zprostila závislosti na Bohu, toto téma opět ožívá.

Věřím, že většina z nás si přestaví umírajícího postaršího pána (či paní) v nemocnici, který dýchá jen proto, že ČEZu nedošla laicky řečeno šťáva. V tomto případě si asi řekneme, že pokud takovýto člověk uzná, že již nechce dále uměle prodlužovat život, mohl by mít na smrt právo.

Obecně se často uvádějí často až populistické příklady extrémních osudů, kdy smrt ze soucitu jistě bude brána jako pomoc. Když zde byly debaty o potratech, také se uváděly případy žen po znásilnění, riziková těhotenství apod. Dnes se z potratů stala naprosto běžná věc. Proto mám tak trochu obavy, že se můžeme dočkat doby, kdy místo skoku z mostu, když vás opustí vaše životní láska, raději zajdete za lékařem, který vás, ať už podpultově, nebo na základě nějakého formuláře zcela normálně usmrtí. A vy mu za to ještě rádi zaplatíte. Na základě psychické bolesti.

V současné době se v Evropě eutanázie praktikuje v Nizozemí (od roku 1976) a v Belgii (2001). Za mořem máte možnost na asistovanou sebevraždu pouze v USA ve státě Oregon (1997).

Tam, kde je eutanázie trestným činem, se však liší míra trestu. Například v Itálii byla za tento akt odsouzena jedna žena na 15 měsíců, v Německu můžete dostat maximálně pět let, jinde v Evropě je míra trestu ještě vyšší.

V Holandsku se zjistilo, že mnoho lékařů raději podávají pacientům morfium, než aby eutanázii vykonali. Zdá se, že někteří s tím mají jednak morální problém, většinu však odrazuje i únavné byrokratické kolečko. Lékaři, kteří se úmyslně brání provedení tohoto zákroku dokonce podle tamních zákonů hrozí až dvanáct let vězení.

Zajímavý precedens učinil v nedávné době i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, na který se s žádostí o provedení eutanázie obrátila nevyléčitelně nemocná D. Prettyová. Žádala, aby její manžel mohl beztrestně ukončit její život. Soud této žádosti nevyhověl, což odůvodnil tím, že eutanázie se neslučuje s evropskou úmluvou o lidských právech.

Česká republika si zatím drží nulovou toleranci vůči eutanázii a tak jakékoliv napomáhání, či asistování sebevraždě je považováno za trestný čin.

V dosavadní historii českého trestního práva se speciálně problém eutanázie neobjevuje. Za 1. republiky byly navrženy dvě znění trestního zákona, přičemž to první z roku 1926 předpokládalo jednak usmrcení na žádost, kdy umožňuje snížení trestu tomu, kdo spáchal čin podléhající mimořádnému nátlaku nebo v přechodném omluvitelném mimořádném stavu, a jednak usmrcení ze soucitu, kdy může soud trest mimořádně zmírnit nebo od potrestání upustit v případě, usmrtil-li viník úmyslně jiného ze soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou smrt. V roce 1937 pak padly návrhy s tím, že by tzv. usmrcení na žádost z útrpnosti mělo být stíháno pouze jako přečin, nicméně tyto návrhy neprošly.

Poslední vášnivou diskusi v ČR přinesl rok 2004, kdy vláda předložila sněmovně nové znění trestního zákoníku. Navrhované znění počítalo s nižšími sazbami pro „vraždu ze soucitu“, maximálně odnětím svobody na šest let. Lidovci toto považovali jako defacto legalizaci eutanázie, pro ani nebyl současný místopředseda poslanců ČSSD David Rath, tehdy prezident České lékařské komory. Navrhovaná novela nakonec přijata nebyla.

V současné době se o eutanázii u nás nemluví, nynější politická reprezentace řeší jiné problémy a není zde zatím nikdo, kdo by tento problém nějak masivně načal. Hlavně po nedávném sériovém vraždění havlíčkobrodského Petra Zelenky (více třeba v [3]),
ani nepředpokládám, že je veřejnost po tomto tématu hladová. Před letošními volbami do poslanecké sněmovny zde samozřejmě existovaly strany, které si dávaly eutanázii na přední příčky svých volebních programů, ani jedna se však do parlamentu nedostala.

Pokud se tedy hovořilo o nějaké právní úpravě, která by mohla být považována za vzor k dalším diskuzím, mluvilo se o té Belgické. Tento zákon, který Belgičané přijali 25. října 2001 o euthanasii stanovuje, že proto, aby se lékař vyhnul trestní odpovědnosti za provedení euthanasie, musí splnit především následující podmínky (čl. 3 § 1):

1. pacient je v okamžiku žádosti dospělý nebo prohlášen za dospělého; 2. žádost je formulována způsobem dobrovolným, po uvážení a opakovaně a není důsledkem vnějších tlaků; 3. pacient se nachází ve zdravotním stavu, v němž trpí trvale, nesnesitelně fyzicky nebo duševně a nelze toto utrpění zmírnit a který vede k nemoci nebo patologickému stavu závažnému a neléčitelnému.

Podle zákona pak je třeba splnit ještě další podmínky k tomu, aby byla zajištěna jistota, resp. objektivita shora uvedených podmínek (informovanost pacienta, potvrzení diagnózy nezávislými lékaři, vedení dokumentace, atd.).

Je jasné, že problém eutanázie se dotýká mnoho rovin.

Z náboženského hlediska je jakékoliv usmrcení, byť by mělo ušlechtilý záměr, nemožné, neboť člověk vzešel od Boha a jen Bůh může o jeho osudu rozhodovat. Nikdo, ani člověk sám, nemá právo si vzít život. Možná, že tyto argumenty jsou hlavně pro ateisty prázdnými slovy, nedá se ovšem upřít, že stále mají váhu pro velkou část populace, nehledě na to, že naše kultura je přímo, ať chceme, nebo ne, s křesťanstvím již pár tisíc let spojena.

Když se zbavíme náboženského pohledu, je zde velmi silný etický rozměr. Ať už tedy bude našim záměrem někomu pomoci, aby se netrápil a tím mu dopřáli třeba poklidnější smrt, než v bolestivých mukách, pořád to bude akt vraždy, kdy někdo musí ten jed ze stříkačky prostě vytlačit. To zatěžuje nejen duši a svědomí toho, kdo eutanázii vykonává, ale do jisté míry i toho, kdo si ji přeje, potažmo jeho blízkých.

Avšak, stále je tu přímo rozpor se zavedenými zvyklosti, kdy se od lékaře čeká, že bude léčit. Ne zabíjet. A to je velký konflikt nejen s Hippokratovou přísahou.

Na druhou stranu – o co je lepší čin, když lékař úmyslně poupraví léčbu – tu něco vysadí, tu něco přidá a tím ovlivní v důsledku smrt pacienta (její průběh, rychlost, …). Život dokáže namíchat hodně krutý koktejl a rozhodně nejsem lékař a taky nedokážu posoudit, co by se již mohlo považovat za libovůli lékaře, či urychlení úmrtí apod. Nemám žádnou osobní špatnou zkušenost s lékaři, proto je můj názor v této oblasti ještě nezatížený. Avšak i tak, čím jsem starší, tím více se dozvídám o případech, které zrovna této profesi čest nedělají. Viz např. již zmiňovaný Zelenka, anebo andělé smrti v Rakousku, či další osobní zkušenosti mých známých s nehezkým přístupem k pacientům. Možná, že o některých vraždách v nemocnicích ani nevíme, když havlíčkobrodský vrah byl odhalen až po spáchání 8 vražd a dalších 11 pokusech. Nikdo se skoro ani nepozastavil nad tím, že někdo krvácí, když vůbec neměl. Prostě další stará paní zemřela. Politici a zodpovědní lidé říkají – šlo o selhání jednotlivce a mají jistě pravdu. Já se však ptám, zda nešlo o systémovou chybu v tom, že byl odhalen až tak pozdě.

Je však pravdou, že se nějaké, většinou nedobrovolné, eutanázie prostě běžně dělají, jen se o nich příliš nemluví. Obtížně se totiž dokazují a většina pozůstalých ani nemá odvahu se v traumatizujících událostech ještě více patlat. Je tedy jasné, že pokud by se eutanázie zlegalizovala, vytvořilo by se více přátelštější prostředí i pro ty nechtěné.

Dostáváme se tedy pozvolna i do ekonomické větve problému, zda má smysl léčit někoho drahými léky, když je jasné, že mu už nepomohou. Pak zde jsou jistě ty dilemata, kdy i lékař provede jakýsi čin, který může napomoci třeba samovolné smrti pacienta. Neříkám, že každý lékař myslí na stát a zdravotní pojišťovny, možná, že si jen potřebuje udělat místo na oddělení, nebo se zbavit „nepohodlného“ pacienta, jehož léčení stejně nikam nevede.

Pokud tedy pomineme faktory etické a náboženské, můžeme se již bavit o nějakém názorovém průniku, že chceme skutečně velmi nemocným lidem, kteří vidí jako jedinou úlevu rychlou a pokud možno bezbolestnou smrt, eutanázii povolit. Musíme mít na paměti ale i možnosti zneužití.

Zneužít se v dnešní době dá skoro všechno, ne li přímo všechno. Ať už bychom vymysleli složité byrokratické postupy a několikanásobné odborné posudky, nikdy se tohoto rizika zcela nezbavili a je jasné, že na tom všem prodělají ty případy, které by eutanázii třeba skutečně potřebovali. Jasně o tom hovoří dostupné statistiky z Holandska, kdy doktoři i přes legální přerušení léčby raději stále podávají morfium.

O tom, že smrt nějakého člověka může být pro spoustu lidí i výhodou – a nemusí se jednat jen o dědice lukrativního podílu v nadnárodní společnosti, se snad nemusím příliš zmiňovat. Mám tedy obavy ze snadného zneužití v dnešní zkorumpované době, kdy síla peněz a vidina zisku přímo válcuje veškeré zažité normy slušného a etického chování.

S tím, jak se naše společnost mění, se samozřejmě mění i medicína. Pokud se lékař snaží za každou cenu pacienta zachránit, i když už to skoro není možné, jen se okamžik smrti posunuje a obecně lze říci, že tím se prodlužuje ono nepříjemné období, kdy člověk už stejně přišel o svou důstojnost, jen trpí nejen fyzicky, ale i psychicky a samozřejmě se tento stav odráží i na jeho blízkých.

Měl jsem babičku, o kterou se posledních několik měsíců jejího života starali mí rodiče. Na vlastní oči a dennodenně jsem byl v kontaktu s člověkem, o kterém nyní, zproštěn citové stránky problému, můžu prohlásit, že bylo jasné, že zemře, jen jsme nevěděli kdy. Osobně si nedokáži představit, že by mí rodiče, potažmo i já v budoucnu, prostě jen tak souhlasil (kdyby byla eutanázie legalizovaná) s milosrdnou smrtí. Na tom všem je nejlepší právě ten okamžik, že nevíte, kdy blízká osoba zemře, vše je v jakýchsi neurčitých rukou, nemáte zodpovědnost za cizí život. Pokud naplánujete její smrt na zítřek, dáte k tomu souhlas, třeba i za ni, věřím, že si to budou nejen psychicky méně odolní jedinci v zbytku svého života vyčítat, i přes to, že si můžeme myslet, že svou existencí je takto nemocný člověk pro blízké osoby, které o něj pečují, v důsledku zatěžující faktor, jak fyzický, psychický, tak i časový i peněžní.

Tímto odstavcem jsem vnesl do celé problematiky trochu citu, ale nemůžeme se tomu prostě bránit. Cit je to, co nás odlišuje od zvířat, potažmo od robotů a dělá z nás pány tvorstva, dělá nás lidmi.

Před psaním této eseje jsem mírně váhal, na jaký jazýček vah se přiklonit. Napsání této práce mi však pomohlo posunout svůj názor opět o trochu dále, i když mám trochu dojem, že se motám v bludném kruhu, ze kterého se nelze dostat čistým argumentováním pro a proti, protože se tento problém dotýká přímo naší nejniternější existence.

Pro hovoří jednoznačné argumenty tíživých případů, kdy smrt je už skutečně tím posledním východiskem, kdy máme strach z bolesti a z pádu do nedůstojných situací, kdy už je pošlapána naše přirozená lidskost.

Naproti tomu zde vidím příliš velké riziko zneužití a mám dojem, že na rozhodování o svém či cizím životě prostě nejsme jako společnost připravena. Zdá se mi, že pokud bychom přijali legalizaci jakési formy eutanázie, prolomíme první bariéru, která povede k ještě větší míře uvolnění a vnímání bolesti jako takové. Třeba budeme už jen krok od toho, že místo patřičné podpory nemocným jim budeme jako lék ordinovat smrt. Přímo od lékaře, který by je měl léčit.

[1] http://cs.wiki­pedia.org/wiki­/Eutanazie [2] http://www.ho­locaust.cz/…ts/e­utanazie [3] Týden (50/2006) [4] http://www.blis­ty.cz/art/15771­.html