Jak už se tak v životě stává, jedny boty nevydrží věčně. Proto se mnou moje maminka jela na tržiště kupovat letní obuv.

Na takovém tržišti většinou není nouze o stánky s obuví. Snad právě tady se dají koupit ty nejlevnější, ale zároveň i nejméně kvalitní boty. Přicházíme k jednomu stánku, kde nás vítá zatím poklidný spoluobčan černé pleti. „Dobrý den,“ říká má matka. „Dobrý dan,“ odpovídá zdvořile prodavač. „Potřebovala bych boty pro syna.“ „Mame ich tu odne, at se mlady pan rozhodne.“ „Hmm,“ říkám já, „vždyť tady nic nemáte. Jdeme dál matko.“ Ovšem prodavač odmítá přijít tak lehce o těžce vydělané peníze: „Nenenenene, mam tu pekne boty. Co treba tyto?“ „Nic moc,“ odpovídám. „A pro maminku prihodim i elegentni podprsenku. To vse jen za tristapadesat!“ Matce se podprsenka evidentně nelíbí, což jistě poznal i prodavač. „Hele, a co tyto, dneska je dovezli.“ „Wau,“ neubráním se nadšení, „tento model je velice zajímavý, dokonce i ta guma na podrážce vypadá odolně. Počkejte zkusím si je.“ Zkouším boty. Sezouvám ty staré a tlačím nohu do připravené obuvi. Jsou sice trochu úzké, ale dlouhé jsou dost, a to je to hlavní. „Tyto boty bych si vzal.“ Do diskuse se přidává po dlouhé době i matka: „A kolik stojí?“ „Pet set.“ „Tak hodně?“ Diví se matka. „V tomto případě odmítám koupi, vždyť tohle je za ty škrpály moc hodně! Jdeme.“ Matka se už chystá odejít, ale prodavač nás zastavuje, a slevňuje na 400 Kč a dokonce přihodí i dvě „elegantní“ podprsenky. Matka souhlasí s koupí, ale jen pokud prodavač nebude trvat na přihození i podprsenek, které, jak už jsem řekl, se jí evidentně nelíbily. Prodavač počítá peníze (jde vidět, že mu to moc nejde, asi se ještě nenaučil počítat) a balí boty do roztrhaného pytlíku. Odcházíme.

Aspoň vidíte, jak by každý chtěl urvat co nejvíce muziky za málo peněz. A o tom je vlastně to jediné dění, co se na tržišti děje: zkoušení oblečení, smlouvání ceny a výhodné nabídky, kterým slabší povahy jen těžko odolávají.